Obsah

Pověsti ze Křenku

Propadlí koně u Křenku

Stalo se to ve třicetileté válce. Hordy nevázaných žoldnéřů se potulovaly krajem, loupily, kradly, Propadlí koně u Křenkuznásilňovaly, vraždily a muže násilím odváděly k vojsku. Ženy a dívky, které se jim dostaly do ruky čekaly strašné okamžiky. Proto se se strachem skrývaly před tlupami těchto žoldáků.

Když se takto jednou ke Křenku blížila skupina švédských jezdců, kteří byli ubytováni v nedaleké Staré Boleslavi, ukryli sedláci své ženy a děvčata do bažinatých luk „do Hatí“. Cestu bažinami upravili z nasekaných větví aby zakryli všechny stopy. Ale oko vojákovo nelze tak snadno oklamat.

Švédové projeli vesnicí - všude jen starci - po ženách ani stopy. Začali pátrat v okolí. Vtom jeden ze žoldnéřů zahlédl na lukách ženský šat a hr ! Celý oddíl se na koních hnal po upravené cestě přes bažiny. Když dojeli na nejnebezpečnější místo, prolomily se pod jezdci na koních slabé větve a bezedné bahno pohltilo Švédy. Nic nepomohl křik, klení, nadávky, marně se koně vzpínali a zoufale sebou trhali … bahno své oběti nepustilo.

Na konci 19. století prý bylo v těch místech kopáno a skutečně se zde vykopaly lidské i koňské kosti a různé zbraně.

 

Křenecká čarodějka

Před léty žila ve Křenku bába kořenářka. Lidé k ní často chodívali pro pomoc, když je něco nebo jejich dobytek bolelo a protože její lektvary pomáhaly, samozřejmě věřili, že bába kořenářka čaruje.Křenecká čarodějka

A ta této pověsti vydatně napomáhala. Častokrát chodívala o půlnoci do lesa pro léčivé bylinky, které pak sušila na zahradě. Měla také "verbář", knihu, kde jsou zapsány různé rady a kouzelná zaříkávadla, do které se nesměl nikdo, ani její muž, nikdy podívat.

Její muž se rád napil. Když přišel jednou pozdě z hospody, bába už spala na peci. Muž si rozsvítil a viděl knihu, kterou bába před každým ukrývala, ležet na stole. V ospalosti asi na verbář zapomněla. A tu muž v opilosti provedl to, co by se jinak nikdy neodvážil.

Vzal knihu, otevřel ji a začal hlasitě čísti v domnění, že bábu probudí a poškádlí. Ale zatím, jakmile začal číst, hrnuly se na dvorek i do světnice podivné pokřivené kostnaté postavy, s kopyty, rohy, dlouhými ocasy, které se hrozivě tázaly, co si přeje, když je volá.

Vyděšený muž nemohl ze sebe dostat ani slova. Stál bez hlesu u stolu a krve by se v něm nedořezal. Dokonce i rázem vystřízlivěl.

Příšery začaly sténat a hlomozit. Do kostnatých pařátů braly vše, co jim do cesty přišlo, zle řádily a snad by prý byly stavení na kusy rozebraly. Ale hřmotem probudily bábu.

Vyskočila, vytrhla muži knihu, obrátila několik listů, četla a četla a čerti a ostatní příšery jak přišli, tak zmizeli. Co si pak manžel vyslechl darmo mluvit.

Opilec prý otevřel knihu zrovna na místě, kde čtoucí přivolává pekelné mocnosti na pomoc. Na stavení zůstaly po nich zřetelné trhliny, na které se druhého dne i z okolních vesnic chodili lidé dívat.

 

Pověst o vodníkovi

Asi před 200 léty žil ve Křenku rolník Dajč. Měl malé hospodářství a často jezdil se svým povozem do Prahy. A tak jednou v létě k večeru zapřáhl svoje volky do vozu a naložený vůz zvolna drkotal přes Boleslav ku Praze. U boleslavské tůně seděl neznámý člověk s malým uzlíkem v ruce. Zeptal se starého Dajče, kamPověst o vodníkovi jede, a když slyšel, že do Prahy, prosil, zda by si nemohl přisednout. Rolník svolil, neznámý k němu přisedl na kozlík a tak za hovoru cesta rychle ubíhala. V Karlíně neznámý vystoupil a při loučení řekl Dajčovi, aby se druhého dne ráno v 9 hodin podíval ke Karlovu mostu, že tam přijede kočí s párem běloušů zapřažených v kočáře a že se všichni v řece utopí.

Po těch slovech zamířil cestující k Vltavě. Pan Dajč nevěřil mnoho slovům neznámého, ale přesto už ráno v 9 hodin čekal u Karlova mostu. A skutečně přijel kočí s bělouši i s kočárem a zajel do vody, koně zapadli do hlubiny, kočár za nimi a marný byl zápas všech s vodním vírem. rozvířená hladina vodní se za chvíli uklidnila a přikryla i mrtvolu kočího, jenž marně se namáhal uniknouti smrti.

Vyděšený Dajč teprve doma se uklidnil a když všecko promyslil, usoudil, že neznámým cestujícím byl hastrman, a že asi sám potopil onen kočár pod Karlovým mostem.
Tuto historku pak dlouho v křenecké hospodě vyprávěl.