|
|
| |
|
Pověsti ze
Křenku |
|
|
Propadlí koně u Křenku
Stalo se to ve třicetileté válce. Hordy nevázaných žoldnéřů se
potulovaly krajem, loupily, kradly, znásilňovaly, vraždily a muže
násilím odváděly k vojsku. Ženy a dívky, které se jim dostaly do
ruky čekaly strašné okamžiky. Proto se se strachem skrývaly před
tlupami těchto žoldáků.
Když se takto jednou ke Křenku blížila skupina švédských jezdců,
kteří byli ubytováni v nedaleké Staré Boleslavi, ukryli sedláci
své ženy a děvčata do bažinatých luk „do Hatí“. Cestu bažinami
upravili z nasekaných větví aby zakryli všechny stopy. Ale oko
vojákovo nelze tak snadno oklamat.
Švédové projeli vesnicí - všude jen starci - po ženách ani stopy.
Začali pátrat v okolí. Vtom jeden ze žoldnéřů zahlédl na lukách
ženský šat a hr ! Celý oddíl se na koních hnal po upravené cestě
přes bažiny. Když dojeli na nejnebezpečnější místo, prolomily se
pod jezdci na koních slabé větve a bezedné bahno pohltilo Švédy.
Nic nepomohl křik, klení, nadávky, marně se koně vzpínali a
zoufale sebou trhali … bahno své oběti nepustilo.
Na konci 19. století prý bylo v těch místech kopáno a skutečně se
zde vykopaly lidské i koňské kosti a různé zbraně. |
|
|
|
Křenecká
čarodějka
Před léty žila ve Křenku bába kořenářka. Lidé k ní často chodívali
pro pomoc, když je něco nebo jejich dobytek bolelo a protože její
lektvary pomáhaly, samozřejmě věřili, že bába kořenářka čaruje.
A ta této pověsti vydatně napomáhala. Častokrát chodívala o
půlnoci do lesa pro léčivé bylinky, které pak sušila na zahradě.
Měla také "verbář", knihu, kde jsou zapsány různé rady a kouzelná
zaříkávadla, do které se nesměl nikdo, ani její muž, nikdy
podívat.
Její muž se rád napil. Když přišel jednou pozdě z hospody, bába už
spala na peci. Muž si rozsvítil a viděl knihu, kterou bába před
každým ukrývala, ležet na stole. V ospalosti asi na verbář
zapomněla. A tu muž v opilosti provedl to, co by se jinak nikdy
neodvážil.
Vzal knihu, otevřel ji a začal hlasitě čísti v domnění, že bábu
probudí a poškádlí. Ale zatím, jakmile začal číst, hrnuly se na
dvorek i do světnice podivné pokřivené kostnaté postavy, s kopyty,
rohy, dlouhými ocasy, které se hrozivě tázaly, co si přeje, když
je volá.
Vyděšený muž nemohl ze sebe dostat ani slova. Stál bez hlesu u
stolu a krve by se v něm nedořezal. Dokonce i rázem vystřízlivěl.
Příšery začaly sténat a hlomozit. Do kostnatých pařátů braly vše,
co jim do cesty přišlo, zle řádily a snad by prý byly stavení na
kusy rozebraly. Ale hřmotem probudily bábu.
Vyskočila, vytrhla muži knihu, obrátila několik listů, četla a
četla a čerti a ostatní příšery jak přišli, tak zmizeli. Co si pak
manžel vyslechl darmo mluvit.
Opilec prý otevřel knihu zrovna na místě, kde čtoucí přivolává
pekelné mocnosti na pomoc. Na stavení zůstaly po nich zřetelné
trhliny, na které se druhého dne i z okolních vesnic chodili lidé
dívat. |
|
|
Pověst o
vodníkovi
Asi před 200 léty žil ve Křenku rolník Dajč. Měl malé hospodářství
a často jezdil se svým povozem do Prahy. A tak jednou v létě k
večeru zapřáhl svoje volky do vozu a naložený vůz zvolna drkotal
přes Boleslav ku Praze. U boleslavské tůně seděl neznámý člověk s
malým uzlíkem v ruce. Zeptal se starého Dajče, kam jede, a když
slyšel, že do Prahy, prosil, zda by si nemohl přisednout. Rolník
svolil, neznámý k němu přisedl na kozlík a tak za hovoru cesta
rychle ubíhala. V Karlíně neznámý vystoupil a při loučení řekl
Dajčovi, aby se druhého dne ráno v 9 hodin podíval ke Karlovu
mostu, že tam přijede kočí s párem běloušů zapřažených v kočáře a
že se všichni v řece utopí.
Po těch slovech zamířil cestující k Vltavě. Pan Dajč nevěřil mnoho
slovům neznámého, ale přesto už ráno v 9 hodin čekal u Karlova
mostu. A skutečně přijel kočí s bělouši i s kočárem a zajel do
vody, koně zapadli do hlubiny, kočár za nimi a marný byl zápas
všech s vodním vírem. rozvířená hladina vodní se za chvíli
uklidnila a přikryla i mrtvolu kočího, jenž marně se namáhal
uniknouti smrti.
Vyděšený Dajč teprve doma se uklidnil a když všecko promyslil,
usoudil, že neznámým cestujícím byl hastrman, a že asi sám potopil
onen kočár pod Karlovým mostem.
Tuto historku pak dlouho v křenecké hospodě vyprávěl. |
|
|
|
